Jdi na obsah Jdi na menu
 


Slzy v Poušti Slov

11. 2. 2010

Zelenožluté, smutné oči pozorovaly se zvláštní touhou pomalu plynoucí krajinu za sklem. Bylo brzké ráno, kolem šesté ranní, a zatímco jeho spolužačky, tísnící se na zadních sedadlech s velkými taškami, porovnávaly mezi sebou obsahy svých toaletních kufříků se stále ještě jasně viditelným rozespalým kukučem, on si s drobným úsměvem, za který by jej psycholožka jistě pochválila, prohlížel východ slunce.

Dnes slunce vycházelo později než v ostatní dny, čím to bylo, nevěděl, ale byl za to vděčný. Nevzpomínal si, kdy naposledy mohl obdivovat krásu úsvitu se všemi jeho barvami, odrážejícími se v záchvěvech drobných mračen, získávajíc tak tu narůžovělou, místy ohnivou příměs, do své vlastní šedi.

 Dorien vytáhnul z kapsy mp3 přehrávač, který mu včera matka konečně povolila si koupit, a navolil příslušnou skladbu v albu jeho nejoblíbenější skupiny. Jeho nitro rozezněly jemné tóny elektrické kytary, následované vzápětí příjemným hlasem zpěváka. Spokojeně zavřel oči, když se do ušních bubínků opřely silné basy. Přestože měl hudbu ztišenou, a možná že i právě proto, cítil každý záchvěv strun o to dokonaleji. Bylo to příjemné probuzení, po hektickém ránu, kdy se v pět hodin ještě ujišťoval, že má vše potřebné a nezbytné pro tuto dvou denní školní akci.

Chvilku jen tak listoval playlistem a vybíral další vhodnou skladbu.

„Doriene?“ poklepala mu třídní učitelka na rameno a posadila se vedle něj na volné místo. Chlapec pečlivě skryl hořký úšklebek i smutek, který, ač byl v jeho očích všudypřítomný, v tomto rozsahu až bolel. Vedle něj bylo místo prázdné vždy.

 „Ano, paní profesorko?“ oslovil ji uctivým hlasem, pohled však nezvedal. Jeho oči byly zvláštní, psycholožka tvrdila, že jsou oknem do jeho duše. Byly jakýmsi zvláštním mixem matčiných modrých a otcových japonsky černých.

„Víte, přemýšlela jsem o tom… že jste nenahlásil jméno toho s kým chcete sdílet stan,“ snažila se na něj přívětivě usmát.

„Omlouvám se, paní profesorko,“ zašeptal. „Nevycházím k nikomu do počtu…“

Stany v tábořišti, kde měli strávit pobyt, byli po dvou. Počet lidí v jejich třídě lichý, 31, a on si tam k nikomu nedokázal najít cestu.

Studenti Ekonomického oboru na jejich střední, vedlejší třída, byli již na místě od včerejšího večera. Měli tak zájezd o noc delší. Mnoho jeho spolužáků proti tomu protestovalo, ale nedalo se jinak. Ředitel to takto nařídil, přestože to bylo nesmyslné, s čímž souhlasily i dvě učitelky, které je měli na starosti.

„Ach, tak,“ jejich učitelka byla celkem mladá, učila na škole sotva šest let. „Víš, napadlo mne, jestli bys chtěl, ve vedlejší třídě také nevychází počet, protože jeden ze studentů přestoupil na jinou školu a už se to nedalo odhlásit a u vás je vlastně jeden žák ještě z jiné třídy.. tak pokud by ti to nevadilo, mohl by jsi spát s tím chlapcem?“ zeptala se, čekajíc na reakci.

„Dobře,“ kývnul.

Na učitelčině tváři se objevil zářivý úsměv. Znovu si pustil hudbu, která spolu s malováním a psaním byla jeho životem. Díky basům věděl, že žije. Nebo si to aspoň uvědomoval.

Místo kam jeli bylo od jejich školy vzdáleno pouhých dvacet kilometrů, přesto podle rychlosti autobusu očekával, že tam nedorazí dřív než za půl hodinku, vzhledem k tomu že takovou půlku cesty měli již za sebou, přičemž vyjížděli v půl šesté.

Holky si stěžovaly, že nebudou hezké, načež byli odbyty, že nejedou na přehlídkové molo, a odjez nebyl posunut na později. Na některých jeho spolužácích bylo vidět, že mají po proflámované noci, nikdo se jim také nedivil. Přes týden budou daleko od ruchu města, obklopeni přírodou, bez hospod, jen s prolézačkami, výlety do přírody a vzděláváním.

Konečně alespoň pár dní klidu a míru.

„Dori?“ dívka sedící za ním mu sundala sluchátko z ucha. „Co ti chtěla Součková?“ zeptala se zvědavě a její spolužačka a zároveň i přítelkyně, se k nim naklonila.

„Nic,“ pokrčil rameny. „jen se mě ptala, jestli jsem s někým v stanu.“

„A jsi?“ zeptala se ta drobnější z nich.

Kývnul, až mu dlouhé vlasy zakryli tvář. „Teď už ano. S jedním klukem z ekonomky…“

Dívky se na sebe podívaly a usmály se. „A je hezkej?“ unisono.

Dorien protočil panenky kouzelných, zelenožlutých očí. „Jste hodné, že se mi pokoušíte někoho dohodit, ale já se nemůžu zamilovat,“ tiše.

„Dorienku…“ Leyla se zazubila. „Myslím, že tvá maka by byla nadšená, kdybys si s někým konečně začal a chodil s ním… vytáhl paty z baráku.“

„Vždyť sem teď vytáhnul,“ zaprotestoval.

„Jo,“ pozvedla obočí. „Tohle je výlet, ne odreagování!“

„To mám jako s nimi,“ kývnul ke spolužákům. „Lítat po diskotékách a vymetat kluby?“ zašeptal. „To by máma nedovolila. Navíc občas přespávám u tebe, nebo u Krusty…“

Layla pokrčila rameny. „Tak zrovna tak sem to nemyslela.. můžeš někdy jít ven s námi…“

„..a dělat křena. To raději ne. Otravoval bych.“

Kirsten se zazubila. „Tak si někoho najdi a můžeme chodit ven ve čtyřech. To by bylo bezva, ne?“ Laya kývla.

„Jo, dámy. To bych ještě musel někoho chtít,“ povzdechnul si a znovu si strčil sluchátka do uší. Zbytek cesty strávil Dorien tím, že přemýšlel. O dívkách sedících za ním, sám o sobě, o věcech kolem .

V uších mu hrály pomalé tóny Lareine.

* * *

„Hej, Danny!“ zakřičel chlapec s ostře fialkovými vlasy na blonďáčka. Ten se vypotácel, zpola spící ze svého stanu a zazíval.

„Jo?“ protáhnul se a dopnul si zapínání riflových tříčtvrťáků. Jeho pevnou, přiměřeně vypracovanou hruď zakrývalo bělostné tílko.

Jimmi vyskočil na pingpongový stůl, který stál na betonovém plácku v blízkosti Danielova stanu. „Už jsi slyšel, že k tobě chtějí dát nějakého číňana z informatiky?“

Danny pokrčil rameny. „Někoho ke mně šoupnout museli. Kdy že to mají přijet?“

„Každou chvilku, většina už je nahoře kam má dojet bus,“ kývl hlavou k restauraci úplně nahoře na kempu, kde včera večer zastavil i jejich dopravní prostředek. „Asi bychom tam měli taky. Máš ve stanu uklizeno? Tihle vietnamci prý mají rádi pořádek,“ rozesmál se.

„HaHaHa,“ zaparodoval Daniel a protáhnul se. „Takže máme jít nahoru?“

Jimmi se ušklíbl a zakroutil hlavou. „Myslím, že to nebude nutné.. sice právě přijeli, ale zvědavců tam je dost, Hej! Danny, kam to letíš?“

„Spáchat hygienu!“ zakřičel, než vběhl do chlapecké umývárny. Fialovovlásek se pousmál a začal brnkat na kytaru, jenž celou dobu držel v rukou, aby si zpříjemnil poslední chvilky klidu.

* * *

Dorien trpělivě vyčkal, než se všichni ti zvědaví, dychtiví spolužáčci dostanou z vozu, teprve potom se sám zvednul a vyšel ven. Došoural se pomalým krokem, při němž si ani neuvědomoval krásu krajiny kolem sebe k dívkám, které si mezitím vytáhly z batohů láhve se šťávou a plnými doušky se osvěžovaly.

 „Hej, Dori,“ zavolala vyšší, červenovlasá. Layla. „Prý máme jít dolů ke stanům,“ pokývla na skupinku, ženoucí se ze srázu k jejich tábořišti. Raději to zdůraznila, když si všimla jeho apatického výrazu.

Nakonec jej chytla pod paží a s Kirsteninou pomocí jej vedla po štěrkem sypané cestičce, udržované jako všechno okolo, dolů.

„Jaký, že to máme stan?“ zeptala se drobná hnědovláska po chvilce.

„Myslím, že číslo 23, tedy doufám. Nepamatuji se.“

Kirsten pozvedla obočí. „Ty jsi zapomněla číslo našeho stanu?“ zvýšila trochu pobouřeně hlas.

„Ne!“ zakroutila Layla rychle hlavou, až jí brýle málem spadly z nosu. „Je to dvacítka trojka. Nečerti se hned.“

Kirsten se na ni vražedně podívala, jak si dovoluje si z ní střílet, ale za okamžik se už smála. Nedovedla se moc dlouho zlobit, čímž se ke čtverácké, škádlivé povaze Layli výborně hodila.

Nechal se dotáhnout až na mýtinu mezi stany, kde paní učitelka předávala klíče od zamknutých stanů.

„Hej, Dori, hodně štěstí,“ cvrnkla jej Layla dětinsky do nosu a šla spolu se svou přítelkyní pro klíče, aby se mohli zabydlet. Teprve teď se Dorien mohl rozhlédnout.

Místo to bylo vskutku nádherné, možná by bylo i tiché, kdyby jeho spolužačky tak nadšeně neřvaly, když uviděly členy kapely z ekonomky. Ten fialovovlasý, pokud si dobře vzpomínal, se jmenoval Jimmi. Dva členové však chyběli. Zpěvák a jejich kytarista, který je před dvěma týdny opustil a odešel ze školy. Teď si teprve Dorien uvědomil, s kým bude sdílet ten miniaturní stan.

Zařadil se na konec dychtivé řady a čekal, než si na něj učitelka udělá čas.

„Tak, Doriene,“ usmála se na něj. „Ty budeš ve stanu s…“ rychle vyhledala jméno ve svém seznamu. „Danielem Černým. Dane!“ zakřičela přes celé tábořiště. Dorien bolestně přivřel oči. To bude trapas.

Naštěstí se nikdo neotočil, všichni byli zabraní do jiných věcí…

 „Paní Součková?“ ozvalo se mu za zády.

„Ach, tak tady jsi. Danieli, tohle je Dorien, Doriene, Daniel. Doufám, že nebude vadit, když bude s vámi ve stanu? Koneckonců, budete tam jen spát. Budeme pořád někde venku,“ usmála se třídní zářivě.

Dan zakroutil hlavou. „Jistě, že ne, paní profesorko.“

„Dobře. Ukaž mu prosím stan, ať se může ubytovat, ano?“ pak se obrátila ke všem studentům. „Za dvě hodiny vás očekávám nahoře, půjdeme si to tu prohlédnout!“

Daniel s Dorienem osaměli. 

„Tak pojď…“ vyzval jej o hlavu vyšší blonďáček. „Já jsem Daniel, zkráceně Danny. Vím, že nás už představovali, ale takto to bude lepší, ne?“

Chlapec pokrčil rameny. „Sawatari Dorien…“ hlesl.

„Máš zvláštní příjmení…“ poznamenal. „Odkud pochází?“ snažil se s tímto klukem zavést nějakou řeč, vypadal, že je smutný, nebo jej něco trápí. Tvář i oči, nádherné oči jak zjistil, byli plné bolesti a smutku. A s tím se Dannyho optimistická povaha nedokázala spřátelit.

„Můj otec je z Japonska.“ Dorienovi odpovědi byli tiché, chlapec sám byl velmi mlčenlivý.

„Aha..“ ¨Danny se sklonil, aby odemknul stan. „Nebude ti vadit, když budeme spát vedle sebe, mají tu jen „manželské“ karimatky,“ zasmál se.

Chlapec zakroutil hlavou a počkal, až Danny vleze dovnitř. Pak se tam, s o něco větším elánem, také vsoukal. Rozhlédnul se.

„Věci si můžeš dát.. aha..“ jeho spolubydlící se zazubil, když si všimnul chlapcovi praktičnosti s níž dal svou malou kabelu na její místo.

Ve stanu zavládlo nepříjemné ticho.

Dorien si rychle porovnal věci a rozbalil na svůj díl karimatky spacák tmavě modré barvy. Trochu se napil. Byl nervózní, když si všimnul, že jej Daniel sjíždí pohledem, jako by byl nějaké výstavní zvířátko, nebo něco takového. V duchu se otřásl a dal láhev zpátky do batohu.

„Mám něco na obličeji, že mě tak pozorujete?“ zašeptal a rychle si otřel tváře.

„Ne.. ne… proč mi vykáš?“ překvapeně.

Dorien pokrčil rameny. „Je to zažitý zvyk. Neznám vás, tak vám netykám.“

„Jsi zvláštní,“ pousmál se Danny. „Půjdu ven, klíčky jsou v zámku u zipu, ano?“

Chlapec automaticky přikývnul. Nenápadného pozvání v těch slovech si nepovšimnul.

* * *

Zamknul stan a stáhnul si gumičku z vlasů. Nechal je zakrývat mu téměř celou plochu obličeje, tak, jak byl zvyklý, a pomalu vycházel kopec, aby neprošvihnul dnešní program, kterým měla být celodenní prohlídka okolí. Na zádech jej tížil menší batůžek, který mu máma koupila speciálně pro tyto příležitosti. Danny si pro ten svůj byl už před půl hodinou.

Postavil se dál od spolužáků, zády se opřel o strom a pečlivě se rozhlížel kolem, hledajíc inspiraci pro novou povídku, či básničku. Nebo snad krátkou baladu? Nevěděl. Záleželo na tom, jak bude večer utahaný, a jak bude jeho spolubydlící snášet světlo, aby mohl skládat.

Samozřejmě, Kirsten s Laylou byli mezi posledními, kteří téměř dobíhali skupinku, aby jim neutekli a oni s tak neztratili.

„Doriene!“ lapala Layla po dechu. „To jsi nás nemohl prozvonit, že už jdeme?“ na oko vyčítavě. Kirsten se chytla starší za ruku a nechala se poslušně vést. Cesta se nyní již díkybohu svažovala z kopečka.

„Odpusť,“ zašeptal a pokračoval v chůzi se svěšenou hlavou.

Dívky se chvilku vydýchávali, než znovu začali štěbetat a vyptávat se.

„Tak co,“ začala Layla. „Jak vypadá ten tvůj spolubydlící? Kdo to je?“

To, co Dorien zamručel jí jako odpověď nepřišlo moc dobré. „No tak, víš, že ti psycholožka doporučila, aby ses snažil víc s lidmi komunikovat, ty depresivní tvore. ¨Povídej!“

„Jmenuje se Daniel..“ víc říkat nemusel. V tomto ročníku byl jen jediný kluk s tímto jménem.

„No páni!“ zahučela Kirsten.

„Hele, ty nám chceš namluvit, že čirou náhodou máš stan s tím nejvíc sexy klukem z širokého okolí?“ zašeptala spiklenecky rusovláska. Dorien přikývnul.

„Si děláš srandu, že jo?“

Zakroutil hlavou a ještě víc sklopil tvář k zemi. Byl drobný, sotva 160 centimetrů. Postavu měl hubenou, skoro se dala označit za vychrtlou a vlasy mu padaly až pod lopatky. Lesklé, rovné jako hřebíky a černější než noc, pod nimiž skrýval úzkou tvář s narůžovělými rty se stále svěšenými koutky. Mírně zešikmené oči, které svým tvarem tak připomínaly jeho japonský odkaz, byli se svou neobyčejnou barvou do očí bijící. Sálalo z nich však místo štěstí osamělost a neustálý smutek, který tak vtisknul podobu celé tváři. Celému vzezření této postavičky.

 „Tak to je pecka.. měl bys jej zkusit sbalit, Dori… Což mi připomíná.. jak se má Aoi?““ strčila do něj Layla provokativně loktem.

Dorien se trochu pousmál. „Prý dobře, pracují teď na novém albu tak nemá moc času psát ani volat, ale říkal, že možná přijede s otcem se sem podívat…“

„Waw!“ ocenila to rusovlasá. „To musíš být rád, ne? Třeba ho šoupnou k tobě do postele…“ zahihňala se.

„Budou s otcem bydlet v hotelu.“

„Ale seznámíš nás s ním, ne? S tou tvou tajnou láskou?“

Dorien se trochu otřásl když jej familiérně objala kolem ramen. „Pokud bude chtít on,“ pokrčil rameny. On mu nemohl nic přikazovat. byl jen na to jedno… a vůbec nebylo na překážku, že byl synem jejich manažera. Nějak se živit musel. Matka ani náhradní otec neměli peníze, z nichž by si dovolovali jej živit. Měli čtyři vlastní děti. On byl na překážku.

„Proč by neměl chtít? Jsi nádhernej, no tak, konečně si to uvědom. Ukecáš ho k čemukoliv!“

„Právě z tohoto důvodu se snažím příliš nepobývat ve vaší společnosti,“ povzdechl si.

„Z jakého?“

„Všechno vidíte až moc růžově…“ Dorien zastrčil ruce do kapes riflí a víc se zachumlal do fialového svetýrku. Oblíbená barvička.

„Jo zlato, jsme holky. Máme to v povaze,“ ušklíbla se Layla rošťácky. „Kdy teda přijede tvůj taťka?“

Dorien pokrčil rameny. „Zítra… pak na vánoce jedu za ním.“

Layla vytřeštila oči. „To tu nebudeš na Silvestra? To nemyslíš vážně! S kým budeme doma tvrdnou u televize!“

Chlapec se téměř usmál. „Nebojte se, na Silvestra už budu doma… Někdo musí chodit do školy, víte. Já. A těžce se vzdělávat, abych jej mohl zastoupit a on měl čas na chytání úhořů…“

„Copak to z tebe slyším? Že by ironii?“

Dorien pokrčil rameny. „Občas…“

* * *

Jídelna byla již skoro prázdná, když se rozhodl konečně se jít najíst. Nevěděl, co ho k takovému chování vedlo, snad touha po samotě, nebo strach z lidí? Či snad to, že se nechtěl vrátit do stanu, který sdílel s tím plavovlasým zpěvákem?

S tácem pevně sevřeným v rukách zamířil k malému stolku skrytému v rohu, kam téměř nedosahovalo světlo z osvětlení. Kolem bylo ticho, což mu vyhovovalo a večerka byla až za tři hodiny. Nemusel spěchat, mohl si užít ten první večer tak, jak si přál. Nebyl ten typ, co by poletoval po hospodách a zábavách, jenž musel kouřit za školou, aby se vměstnal do té a té uznávané party.

Žil na okraji společnosti a zatím se mu to dařilo celkem slušně.

Tyto krásné, klidné dny se však střídaly s těmi, kdy byl všem i sobě nebezpečným, kdy tonul v depresích, ničil vše, co mu přišlo do ruky, snažil se zničit sám sebe. Možná právě proto nenosil krátká trička, avšak jeho zápěstí a paže kryly kusy látky. Snad i to byl důvod, proč si nikdy nesvlékal tričko, aby nemusel odhalovat poničenou, jizvami zarudlou kůži na hrudi, když se šlo do bazénu a on se přes sklo díval na ostatní, jak vyvádějí.

Že by tohle vše byl důvod, proč odmítal žít? Nenávist? Nenávist sebe sama?

Nedokázal na to najít odpověď, ani když se snažil. Vše pro něj byla záhada a on jí nedokázal přijít na kloub. Svět kolem něj byl zlý a on se tomu nedokázal přizpůsobit. Vše kolem bylo o tolik jiné než on sám, se svou nevinnou, ničím neponičenou povahou, která byla příliš potlačována, než aby z něj dokázala udělat někoho, kdo by mezi ostatními vynikal.

Zapadal spíše do šedi obyčejných, hektických dnů.

Ticho kolem zničili unavené kroky, ploužící se chodbou a následně kličkující mezi prázdnými stolky, aby si mohli jít pro svou večeři.

Dorien nezvedal tvář od svého jídla. Nezajímalo jej, kdo to přichází, jen doufal, že bude respektovat jeho touhu po tichu. Nevyřčenou touhu po troše soukromí v tomto příliš společenském prostředí.

 „Mohu si přisednout?“

Chlapec sebou trochu trhnul, avšak nakonec pokývnul hlavou a nechal Dannyho, aby si k němu sednul. Neměl prozatím důvod odhánět jej pryč, byli přeci na veřejném prostranství a on si tento stůl nemohl nárokovat, jelikož nebyl jeho.

Dalších pět dlouhých minut, kdy oba nerušeně jedli, proběhlo v tichosti. Ani jedna strana se neodvažovala začít rozhovor. Dokonce i většinou výřečnému zpěvákovi nyní na patro nepřicházela žádná slova. Nebylo to ani tím, že by neměl co říct, spíše byl zaražen tou nádherou před sebou, jakkoliv si byl jist, že ona osoba si svou krásu ani neuvědomuje.

„Možná by nebylo od věci se občas usmát,“ prohodil nakonec.

„Má matka,“ zašeptal chlapec velice tiše. „Nás učila, že u jídla by se nemělo mluvit.“

„Ach tak, pak se omlouvám,“ pousmál se zpěvák a donesl si sousto ke rtům.

Zelený pohled se zaklesl do blankytně modrého. „Jedno přísloví mé země říká, že omluva s úsměvem není omluvou, ale výsměchem.“

„V Japonsku?“

Dorien si přitisknul ukazováček ke rtům, na znamení ticha a pak se sklonil k talíři, čímž tu tenkou, křehkou linku rozbil.

Opravdu zvláštní, pomyslil si Daniel a namočil kousek smaženého sýra do tatarské omáčky.

Udivoval jej nejen tichý, téměř morbidní tón chlapcova hlasu, ale celkový výraz jeho těla. Ty pohyby, které byly tak neuvěřitelně svůdné díky tomu, že jejich vlastník je takové nezamýšlel. Také chlapcova povaha byla zvláštní. Nebyl v něm ostych, spíš jakýsi zvláštní druh ignorace a smíření se se vším kolem.

A smutek. Smutek, který drásal duši.

Nerušeně dojedli každý svou porci. Párkrát se navzájem nechtěně dotkli toho druhého, když dávali špinavé nádobí na správná místa. Tak nechtěně, že se Danny musel škodolibě ušklíbnout a na bledé tváři se objevil náznak ruměnce. Ten však v okamžení zmizel a tvářím se vrátila zpátky ta mrtvolná průsvitnost.

Když vyšli ven z jídelny, slunce se již chýlilo k obzoru, aby zapadlo a příští ráno díky otáčení planety znovu s osmi minutovým zpožděním zahalilo tuto krajinu světlem a teplem, které jeho paprsky poskytovaly.

„Zachází slunce,“ zašeptal Dorien tichounce a zůstal stát nahoře na terase, místo toho, aby sešel dolů ke stanům. Raději pozoroval překrásný západ se vší krásou a červení, která k němu patřila. Byl odhodlán zůstat tu klidně celé hodiny, jen aby viděl slunce zapadnout a nastolit tak vládu hvězd a měsíce.

 „Měli bychom se jít převléci, nebo aspoň pro mikinu. Začíná být zima…“

Avšak chlapec zakroutil hlavou. „Chci se dívat,“ pravil uchváceným hlasem. V jeho kouzelných, zelenkavých očích se odrážely barvy západu.

„Neuteče ti to…“ Daniel byl netrpělivý.

„Ale ano,“ protestoval tiše černovlásek. „Každý západ je jedinečný. Již nikdy nebude takového, to jste věděl? Ty obláčky se takto neseskupí každý den a jejich barva s každou vteřinou sílí a zároveň slábne, jak se plameny ohně přesunují blíže a blíže středobodu, čím více hvězda zachází za horizont. Slunce tak umírá v krvi a v krvi rozbřesku se znovu probudí.“

Danny se na chlapce chvilku díval s otevřenou pusou. „Tak to byl nejdelší proslov, co jsem od tebe kdy slyšel…“

„Není divu. Víte o mne, že existuji, sotva pár hodin…“

„Náhodou,“ ušklíbl se starší z nich. „Od úsvitu…“

Zelené oči se znovu setkaly s modrými. „Tak ať na to s nadcházejícím západem zase nezapomenete.“

Daniel se usmál, přerušil spojení a sešel pomalu těch pár schodů, dolů na betonovou silnici, kam dojíždělo zásobování a taky autobusy. Zbytek cest již bylo jen vyštěrkovaných. „Přesto bychom měli jít, ti komáři jsou neuvěřitelně otravní.“

„Možná,“ kývl Dorien a drobná ruka se zachytila zábradlí, tvář stále obrácena k východu. „Neměl by jste se pro to na ně hněvat. Mají pouze hlad a příliš života jim stejně nezbývá.“

„Proto ho nám otravují, jak se dá…“ zamručel zpěvák a s rukama v kapsách se vydal ke stanům.

Dorien se pouze pousmál. Čekal jej nádherný západ slunce a on se o něj nehodlal připravit.

Když o hodinu později scházel v nastálém pološeru schody, i přes látku vrstev oblečení cítil, jak se do něj opírá ledový vítr. Jeho ignorace světa kolem si toho nevšímala a potlačovala protesty těla. Byla to přeci jen schránka, důležitější byla jeho duše umělce, která se zdála být dneškem potěšena.

Strávil ho tím, že jako poslední prošmatlával okolní překrásnou přírodou s jemnou hudbou v uších a pozoroval, sám nezpozorován, vše okolo. Občas se bavil tím, jak se jejich učitelka rozčilovala nad demencí jistých členů tříd, nebo se zapojil dvěma třemi slovy k debatě mezi Laylou a Kirsten.

Celkově to byl nádherný, uvolněný den. Nikdo si jej nevšímal a on tak mohl v klidu myslet na něj, na svého přenádherného, černovlasého kytaristu.

S o kapku lepší náladou seběhl dolů, ke stanům. Všichni ještě byli venku, dole na hřišti hráli fotbal, nebo jiné míčové hry. Většina se však jen tak poflakovala. Pár lidí bylo ve stanech.

Už se shýbal, aby odemknul svůj stan, když zaslechl kytaru a Danielův hlas, když zpíval.

Pousmál se a vlezl dovnitř, aby se převléknul do něčeho teplejšího, aby tak umělec potěšil svou tělesnou schránku a zároveň nepřidělával matce starosti, kdyby se nechladil.

Vzal do ruky notýsek, který vyhrabal někde zespoda kabele a začal se rozepisovávat. Nakonec z toho vznikla celkem ucházející báseň. Trochu si s ní pohrál a nakonec ji přepsal do podoby krátké, neumělé písničky o čtyřech slokách a refrénu.

 

Kdosi mi vyprávěl

V noci, když jsi spal

O oranžové záři,

Za obzorem

Tenkrát řekl jsi

Poslední slovo

Jenž znamenalo

Sbohem

 

Potichounku, aby náhodou nerušil Dannyho nádherný zpěv, si zanotoval první sloku a uschoval zápisníček zpátky do kabele. Před stanem se ozvalo zaklepání na plachtovinu.

„Můžu dál?“

Dorien pokrčil rameny a odemknul zip. „Je to i váš stan…“ zamručel tiše a posadil se na matraci.

„Ty už spíš? Jestli jo tak promiň, že jsem tě vzbudil, to jsem fakt nechtěl…“ Danny vlezl do stanu a začal něco usilovně hledat. Nakonec vytáhl na světlo světa, tedy spíše baterky, ladičku na kytaru.

„Hezky zpíváte,“ zarazil jej klidný, vyrovnaný hlas černovlasého „zvířátka“ jak Dorienovi říkal.

„Dík,“ vykoktal ze sebe nakonec. Čím to bylo, že chlapcova poklona pro něj byla víc, něž číkoliv jiná? Co se to s ním dělo! Copak se mohl do toho písklete zamilovat v jednom dni? Vždyť jej skoro neznal! Do dneška!

 „Kdybychom měli druhou kytaru, šlo by nám to zkoušení líp. Umíš hrát?“

Dorien pokrčil rameny. „Nedržel jsem to dva týdny v ruce… soustředím se teď na zkoušky z klavíru.“

„Neodpověděl jsi mi na otázku,“ usmál se Daniel a začal se soukat ven.

„Trochu… tato odpověď vám musí stačit. Jinou pro vás bohužel nemám.“

Tentokrát se Danny rozesmál. „Přestaň mi prosím tebe vykat, ano? Nechceš nám zkusit pomoct? S jednou kytarou to není ono jak jsem říkal.“

Chlapec zvedl dlaně vzhůru, na znamení jakési své bezmocnosti a nemohoucnosti se rozhodnout. Danny protočil oči a udělal něco, za co by se normálně styděl, ale když ten chlapec vypadal tak nevinně a přítulně! Vzal jej za ruku a táhl ven.

Sám sebe rychle napomenul za myšlenky, avšak tu dlaň stále nepouštěl. Tedy aspoň do okamžiku, kdy se do jeho zad nezabodly dvoje vražedné světlounké smaragdy.

„Ehm…“

Danny se pokusil přesvědčivě se zazubit a ihned dlaň pustil.

„Nejsem maturantka, kterou si vedete na ples, Danieli… nebo na mě vidíte nějaké šaty, to za mnou je panelák a ne stan a to poleno je imaginární mercedes?“

„Máš rád mercedesy?“

Dorien protočil panenky. „Nezajímám se o auta. Byla to první značka, která mě napadla. Toť vše.“

Danny přikývnul. „Co tě tedy zajímá?“

„Záleží, co tou otázkou myslíte. Hudba, poezie, próza, počítačové hry…“

„Prostě mi něco řekni o sobě, prosím,“ zasmál se blonďáček.

Dorien naklonil hlavu na stranu a zrychlil krok. „Proč bych měl..?“

„Jen tak, zajímá mě to.“

Chlapci se přes tvář mihl úsměv, avšak nikomu nedal šanci jej spatřit. „Zajímá vás, zda vaše názory, jenž jste si na mě utvořil, jsou pravdivé, či se ptáte ze zvědavosti a zdvořilosti, nebo se ptáte čistě kvůli mně?“ tiše se optal.

„Řekl bych, že od každého něco, ale to záleží na posouzení jednotlivce, nikoliv mne, protože mé domněnky mohou být zkreslené.“

„Měli by vám zakázat semnou mluvit, Danieli,“ povzdechl si chlapec a zakroutil hlavou. Už skoro byli na místě.

„Proč?“

„Protože se mou povahou necháváte až příliš ovlivnit. Musíte si udržovat odstup, nebo zkazím váš smysl pro optimismus a odnaučím váš smíchu.“

„Toho se nebojím. Snad za ty dva dny nenapácháš tolik škody…“

„Mou největší zálibou je topení křečků v misce na vodu.,..“

To už Danny nevydržel a vybuchnul smíchy. Několik dívek, co nábožně poslouchalo Jimmiho brnkání na kytaru se zprvu pohoršeně otočilo, kdo si dovoluje je rušit, ale pak se jejich obličeje rozjasnily. „Danny! Danny se vrátil!“

 „Danieli! Kazíš mi tu krásnou, romantickou náladu…“ postěžoval si škádlivě fialovlásek.

„Vidíš, co dělám…“ zasmál se blonďáček a odvedl Doriena si sednout. Do ruky mu dal kytaru. „Umíš s tímto?“

Chlapec si ji prohlédl a nakonec kývnul. „Na takovou podobnou mě učil hrát Aoi,“ zašeptal a vzal ji opatrně s patřičnou úctou k nástroji do rukou. Jemně přes struny přejel prsty, aby zkontroloval, jestli není rozladěná.

 „Aoi?“ zajímal se Daniel, zatímco hledal po kapsách ladičku, pro případ, že by s kytarou něco bylo.

„Ano. Otec je manažer skupiny ve které hraje.. vlastně mě ke kytaře přivedl. Moc dlouho na ni nehraji tak pár let. Jeho mistrovství se prostě nevyrovnám,“ v těch slovech nebyl ani mák žárlivosti. Bral své schopnosti na pravou míru. Chybělo mu pár let a trocha více času, kdyby se jí mohl věnovat.

„Nějaká japonská skupina?“

„Z Tokia…“ kývnul. „Je v pořádku. Co budeme hrát?“

 Danny se rozhlédl po dívkách. „Tak princezny, co máme zahrát?“

Další asi hodinu a půl, do konce večerky, si Dorien ničil prstíky na ostrých strunách, avšak nevadilo mu to. Měl alespoň co dělat, nemusel se utápět v depkách, nebo zapisovat do deníčku události dne.

„Tak je na čase to zabalit, nevidím na noty,“ postěžoval si Jimmi a odložil kytaru, hned co skončila další písnička.

„Ještě néé…“

„Dejte ještě písničku, prosím!“

„To nemyslíte vážně, hrejte!“

„Zítra je taky den, můžeme hrát zase. Nebudeme si ničit oči, holky… teda aspoň já ne!“ přerušil jejich nářky fialovovlásek a vstal, aby pomohl Martinovi s bubny.

Dorien najednou osaměl. Nevěděl náhle co dělat, když si od něj s úsměvem vzal Danny kytaru, aby ji mohli sklidit. Má vstát a jít jim pomoci nebo jít do stanu?

Rozhodnul se pro tu první možnost.

Nakonec se však ukázalo, že to bylo zbytečné. Kluci již měli sklízení nástrojů v malíku, vše bylo rychle a bezpečně sklizeno a zamknuto v přiděleném stanu a bylo na čase rozdělit se a jít spát.

Koneckonců učitelé nejméně už deset minut vrčeli, že tu není žádný noční klid a ať přestanou, nebo dostanou poznámku.

„Tak, půjdeme?“ otočil se na Doriena Daniel a prohrábl si čupřinu světlých vlasů. Černovlásek nakonec přikývnul.

Ve stanu si rychle vzali všechno potřebné ke spáchání večerní hygieny, jak tomuto nezáživnému úkonu před spaním Danny s oblibou říkal a pospíšili si do umýváren, než se tam nahrne celé jejich tábořiště. Však už slyšeli, jak je učitelé ženou spát. Brzy bude u obou umýváren fronta jak na banány.

Zatímco byl Daniel na záchodě, Dorien si namočil tvář ve studené vodě a vyčistil ji mýdlem. Moc dobře věděl, jak strašně by vypadal ráno, kdyby toto neudělal. Několik mokrých pramenů se mu nalepilo na obličej. Nevšímal si toho.

 „Hotovo? Měli bychom už jít. Nechci se tu s nimi potkat….“

Dan si chlapce přeměřil pohledem a přešel až k němu. „To tu samotu jen hraješ, nebo takový skutečně jsi?“ nezakrýval, že jej ta drobná postavička fascinovala.

Něžně mu odhrnul mokré prameny z tváře.

Dorien si dovolil lehounce zkřivit koutek rtů v záchvěvu úsměvu. „Tohle není to správné místo.“

Elegantně se vysmekl konejšivému doteku, posbíral si své věci a pomalým krokem, kterým jakoby říkal: Následuj mne, vyšel ven.

Vlezl rychle do stanu, nezamykal za sebou, věděl, že Daniel brzy přijde. Uklidil tedy věci a začal se převlékat do něčeho na spaní. Tmavě fialového flanelového pyžama, které se ke chlapci jeho věku nehodilo, ale na něm vypadalo nádherně.

Sotva se převlékl, rychle a opatrně, aby do stanu nenalítali komáři, vlezl dovnitř i Daniel. Daroval Dorienovi úsměv a zavřel na stanu všechny zipy.

„Nebudu zamykat, kdyby někdo večer potřeboval jít ven…“ zamumlal a klíčky dal do kapsy u dveří.

Černovlásek přikývnul a sáhl po kartáči, aby si učesal vlasy. Zároveň se však obrátil k Danielovi zády, aby mu přenechal trochu soukromí na převléknutí.

Dorien sebou polekaně cuknul a z bledých rukou mu vypadl kartáč, když jej kolem pasu objaly cizí, pevné paže. Na rameni ucítil dotek rtů.

„Je tohle to správné místo?“ zašeptal chlapci do ouška ve snaze pochopit, co tím černovlásek v umývárně myslel.

„Možná…“ pokrčil ten opatrně rameny, aby Danielovi neublížil a opřel se do jeho náruče. Znovu vzal do rukou kartáč a začal si jím projíždět vlasy

 „Můžeme tedy pokračovat v rozhovoru. Odpovíš mi nyní na mou otázku?“ zašeptal mu Daniel do kůže krku, kterou pokrýval polibky.

„Myslím, že takovým jsem,“ ušklíbl se chlapec. „Nevyhledávám společnost, spíše se jí straním.. a vám doporučuji zhasnout to světlo. Všichni venku mohou vidět naše obrysy a to by pro vás bylo nemilé…“

Daniel se rychle natáhnul k vypínači na baterce a pak položil chlapce na záda na matraci. Kartáč mu jemně vykroutil z ruky a položil jej vedle aby nepřekážel.

„Copak jsi to semnou provedl, pane Neznámý?“ zašeptal mu do ouška.

„Říkal jsem vám, že není dobré zdržovat se v mé přítomnosti.. nebo se snažit odhrnout závěs mých tajemství.“

Danny se usmál. „Myslím, že jsem už ztracen a tvé rady mi nebudou k užitku…“,

Přetočil si chlapce ve svém náručí čelem k sobě a prstíky mu zajel do hebkých vlásků, vonících stejně jako celé chlapcovo tělo po jahodách. Dotknul se svými rty těch Dorienových a nechal jej, ať si sám určí hloubku i vášnivost polibku.

„Nejsem tak nezkušený, jak se ve vašich očích zdám…“ hlesl mu černovlásek do úst. „Nemusíte být opatrným.“

Daniel tedy prohloubil polibek a zajel dlaněmi pod látku horního dílu pyžamka. Pomalu položil chlapce na rozložené spacáky a polovinou těla na něj nalehnul, aby jej příliš netížil. Ať byl zkušený jak chtěl, tělo měl křehké.

Za okamžik leželo pyžamové tričko daleko od jejich horkých těl.

* * *

Černovlásek se posadil a sáhnul po vlhkých ubrouscích, aby co nejdokonaleji očistil své spermatem potřísněné tělo. Trochu se otřásl, když si uvědomil, co provedl. Nabídl své tělo a nežádal po blonďákovi ani platbu, za tuto výpůjčku. Neuvěřitelné, jak jen klesl.

Avšak to byl úděl prostituta.

Co nejrychleji to šlo, se začal oblékat. Stále na sobě cítil Danielovy doteky, a bylo mu z toho zle, stejně jako pokaždé, každý večer, když nechával tlusté, smradlavé muže dotýkat se jeho těla. Hýbalo s ním hodně emocí, avšak nejsilnější z nich byl odpor. Sám k sobě, k ostatním. Ke všem, kteří v něm vidí jen děvku. Byl znechucen, přestože on tou děvkou skutečně byl.

Prodával své tělo. Za peníze, za lepší známku z matematiky, za vše, co potřeboval k přežití. Jeho tělo byla pouhá studna kterou mohli využít, věc, kterou odhodí, jakmile si odbudou své a které zanechají jen pár bankovek na jejich spermatem potřísněném chlapcově bříšku.

Nic víc nečekal, tedy alespoň do svých patnácti, když jej otec seznámil s ním. Optimistickým, stále se usmívajícím kytaristou The Gazette. Jediný, který se díval pod povrch, kdo se obtěžoval se jej snažit pochopit. Kdo jeho tělo nežádal, jen jeho osobnost a letmé polibky. Jediné, u kterých neměl chuť zvracet.

Stýskalo se mu. Po chladných černých pramenech, temnějších, než měl on a pokaždé v jiném účesu, ležících na polštářích. Pažích, které jej uklidňovaly a chránily. Postrádal rty, které jej kolíbaly něžně do spánku, tenkrát, když se mu dal celý. Ne pro povinnost, když musel, ne pro netečnost, jako dnes. Pro lásku.

„Nespíš?“ zašeptal blonďáček a zamžoural do pomalu ustupující tmy.

Dorien zakroutil hlavou. „Za hodinu se musí vstávat. Chci se ještě vysprchovat, než bude celý tábor vzhůru.“ Chtěl ze sebe smít jeho dotyky, pohledy, důkazy toho, co se včera v noci odehrálo.

„Aha,“ neušel mu ten tichý, neosobní tón hlasu, chlad, který z chlapce vyzařoval. Nelíbilo se mu to. „Jsi nějak chladný, stalo se něco?“ zajímal se, napůl spící.,

„Musím takovým být, jinak nepřežiji. Teď mě prosím omluvte. Jdu se vysprchovat.“

Dorien se v mžiku zvedl a zmizel ven ze stanu. Ihned nahmatal mobil v kapse, vytáhnul ho a vytočil číslo. Znal ho zpaměti.

Chvilku vyzváněl. Netušil, kolik je nyní v Japonsku hodin. Bylo mu to jedno. Chtěl jediné. Mluvit s ním. Přesvědčit ho, aby přijel.

„Ano?“ rozespalý, utahaný hlas.

Dorien se málem rozbrečel, když uslyšel japonštinu. „Aoi?“ hlesl. „Neruším?“

„Ty? Nikdy.. stalo se něco?“

Tentokrát se chlapec rozbrečel doopravdy. Rychle vklouznul do umýváren a se vzlyky se zhroutil podél zdi. Nevydrží čekat do vánoc! Vždyť teprve začala škola!

„Kytičko?“ ten hlas byl tak starostlivý, přestože v něm byla slyšet ospalost.

Na opačné straně zeměkoule vyskočil z postele polonahý muž a rychle rozsvítil lampičku. Ozářila obyčejnou, ale útulnou ložnici a rozespalou tvář. I hodiny na budíku. Potlačil zívnutí. S květinkou něco bylo a on to musel zjistit. „Pověz, co se stalo, prosím?“

Chlapec znovu vzlyknul. „Nic,“ lhal. „Chtěl jsem tě slyšet, já… nemůžu.. odvez si mě odtud, prosím!“ prosil jej pokaždé, přestože věděl, jak je to nereálné. Musel přeci dokončit školu, jít na vysokou, aby na něj byl otec hrdý a pak si najít uplatnění. Nemohl po Aoiovi chtít, aby jej odtud zachránil. Otci připadali jeho nabídky, že by mohl studovat vysokou v Japonsku padlé na hlavu. Chtěl, aby syn prorazil. Byl jeho jediný.

„Víš, jak moc bych chtěl, Kytičko,“ zašeptal hlas na druhém konci drátu. „Všechno bude v pořádku, hlavně neplač, ano? Víš co? Tipni ten hovor a já ti zavolám zpátky. Musí to stát majlant!“

„Dobře,“ hlesl Dorien a udělal, co si muž přál. Za okamžik se umývárnami rozlehlo tiché vyzvánění.

„Tak mluv, co se děje,“ vyzval ho Aoi starostlivě a prohrábl si vlasy.

„Já.. nemůžu tady být…“

„A kde jsi?“

Dorien popotáhl. „Na školním výletě…“

„Na výletě? Já myslel, že budeš doma, až přijedeme!“ muž byl trochu zmatený.

„Dneska večer odjíždíme.. ty opravdu přijedeš?“ v chlapci se vzedmula vlna naděje, která by snad dokázala vysušit jeho slzy.

„To víš, že ano. I kdybych to snad neplánoval, tak sednu na první let a budu u tebe, to snad víš, ne? Jen si neubližuj, ano, zlato? Jestli na tobě uvidím jen jediné nové říznutí…“

„Neboj,“ špitnul zlomeně. „Potřeboval jsem tě jen slyšet.“

„Tak dobře. Stalo se něco? Mám zavolat tvé matce, ať si pro tebe přijedou? Ublížil ti snad někdo?“

Tolik otázek a odpovědi jsou tak složité.

„Ne, nevolej jí. Stejně by jí to bylo jedno. Považovala by mě za slabocha, což sice jsem, ale ona to vědět nemusí…“

„Tak nemluv!“ přerušil ho Aoi trochu hrubě.

„Promiň…“ hlesl. „Nikdo mi neublížil, jako vždycky. Jen mám pocit, že už nic nezvládám. Tenhle život, školu… je toho na mě moc.“

Aoi zavřel oči. Netušil jak Kytičce pomoci, drásalo jej to. „Víš co?“

„Ne.“

„Pokus se ten den přežít,“ bylo to trochu hrubé, ale nutné. „My přijdeme až po půlnoci, tak se v klidu vyspinkej a jdi do školy. V kolik pak končíš? Abych si tě vyzvednul.“

„Ztratíš se ve městě,“ protestoval, ale tvář se smála.

„Neboj, neztratím,“ zakroutil muž hlavou. „Vezmu si mapu. Tak v kolik?“

„V půl druhé.“

„Dobře. Budu před školou, ano?“

„Oke…“ kývl černovlásek. „Nechci tě rušit…“

„Uvidíme se zítra.“

„Ahoj.“

* * *

S Danielem se setkal až na snídani, znovu si k němu přisedl, tentokrát ale chlapec neseděl sám.

„Nu, tak jsme se s Krustou shodli, že si koupíme ten zelenkavý lak, ale byla to blbost, protože vůbec nefosforoval, jak sliboval…“ Dorien s drobným úsměvem poslouchal Laylino štěbetání s plnými ústy a bavil se nad Danovým výrazem, když mu ani neodpověděl na pozdrav. Jako by jej neznal. Jako by spolu nespali!

Netušil, že pro chlapce to nemělo žádnou váhu.

„Takže si příště koupíme ten fialový.. vlastně hned zítra, po škole. Půjdeš s námi?“ otázala se rusovláska chlapce.

Ten po chvilce přikývl. „Pokud s námi bude moci i Aoi, tak klidně.“

„Aoi tedy přijede?“ promluvila konečně Kirsten, celou dobu tišší než sám Dorien, který občas alespoň něco zamumlal, nebo zodpověděl položenou otázku, jak byl naučen.

„Ano. Dneska večer s otcem. Staví se k nám do školy, prý si mě vyzvedne…“ zamumlal spokojeně černovlásek a spolknul další sousto.

Layla se zazubila. „No to je super! Takže nás s ním seznámíš?“

Přikývnul.

„Jaký Aoi?“ Daniel si matně vybavoval, že se o něm včera bavili, ale nedával tomu takovou váhu, aby si snad vše pamatoval. 

„Kytarista The Gazette,“ zasnila se rusovláska a rozesmála se. „To je jedna japonská skupina…“

„Vím co to je,“ přerušil ji. „Co s ním?“

„No, přijede sem spolu s Doriho taťkou. Je jejich manažer.“

Daniel se překvapeně otočil k černovláskovi. „Cože? Tvůj táta je manažer Gazette?“

„Ano.“

„Nezmínil ses!“

Dorien pokrčil rameny. „Nepřipadalo mi to tak důležité. Navíc je nezná mnoho lidí z této části země…“

„Záleží jak kdo.“

„Možná,“ kývnul černovlásek a vstal i s tácem. „Prosím, omluvte mne. Půjdu ke stanům, musím si sbalit.“

„Dobře, nezapomeň že v devět máme být nachystaní a jdeme na tu túru…“ houkla za ním ještě Layla, než se černovlásek vypařil.

„Být jím, raději bych na ni nechodila, přijel Beďar.“

Layla zasténala. „To snad ne, doufala jsem, že aspoň teď od něj bude mít pokoj…“ tiše.

„Co je?“ Daniel zbystřil. Co se dělo?

Kirsten mávla rukou. „Řekněme, že matykář nerespektuje pravidla smlouvy a porušuje je.“

„Jaké smlouvy?“

Hnědovláska povytáhla obočí. „Ty o tom nevíš? Já myslela…“ zmateně se podívala na svou dívku.

„Smlouvy mezi ním a Dorienem.“

„Stejně to nechápu,“ zakroutil Daniel hlavou.

Dívka se chápavě uchechtla „Ty nevíš, co je Dorien zač?“

„Ne.“

„Řekněme, že patří k těm, kteří prodávají své tělo, a Beďar nerespektuje to, že není dovoleno ubližovat. Ale zase dobře platí…“

 Daniel zbledl. Chléb mu vypadl z rukou.

Pohledem tikal z jedné na druhou, jako by doufal, že mu některá z nich řekne, že to není pravda, že si to dívky vymysleli.

„Možná by mu v Japonsku bylo lépe,“ pokrčila Layla nakonec rameny a dojedla vydatnou snídani. „Je ti dobře?“

„Ne.. totiž ano, omluvte mne…“ bez toho,aby po sobě uklidil, vyrazil od stolu. Dveře se za ním hlasitě zabouchly, až se pár dívek otočilo.

Daniel vtrhnul do stanu jako uragán.

Ve tváři měl šok, smíšený se začínajícím odporem a nenávistí k černovlasému chlapci, sedícímu bezbranně na karimatkách.

„Tak už to víš,“ konstatoval jen a se smutným úsměvem dobalil spacák a pevně utáhnul jeho obal.

„Proč?“ to bylo jediné, co ze sebe Daniel dostal.

Chlapec po chvilce pokrčil rameny. „Instinkt přežití.“

„Ale proč já?“ v jeho slovech byl podtón zoufalství.

„Chtěl jsi mne,“ zelený pohled se zaklesl do modrého. „A mé tělo mi nepatří.“

Daniel se zhroutil vedle. „Nechápu to. Nechápu tebe, nic co děláš, rozumíš? Proč děláš tohle, co máš s tím Aoiem, co, kdy, proč, jak…“

Černovlásek se usmál a vztáhl ruku, aby jej pohladil po tváři. „Proč? Pokusím se ti odpovědět, ale nevím, jestli to dokážu,“ na okamžik se odmlčel. „Včera jsem udělal to, co jsem udělal, protože jsem chtěl. Většina mých zákazníků jsou odporní chlapy po čtyřicítce, páchnoucí po alkoholu a potu. Možná mi lichotilo, když jsem viděl zájem ve tvých očích… můj důvod je prostý, musím se nějak uživit. Peníze, které posílá otec na alimenty, utratí má matka a nevlastní otec na školné mých sourozenců a za jídlo. Už mi bylo patnáct, takže se musím starat o sebe. Platit si školné, jídlo, oblečení…“ pokrčil rameny. „To je vše. Potřebuji to, abych se uživil.“

„A Aoi?“

„Aoi byl první a jediný, kterému sem se dal z lásky.“

Daniel zvedl obočí. „Miluješ jej? A on tebe?“

„Jsem jen prostitut. Sice jeho oblíbený, ale jen prostitut. Nikdo jako on by mě nedokázal milovat.“

Něco v těch slovech bylo až smutně pravdivého. Opravdová pravda mohla být jinou, chlapec však neznal jinou možnost. Nedokázal si představit člověka, který by si jej bral z lásky.

„Myslím, že tebe si je lehké zamilovat, pokud se tedy ten někdo přenese přes tu mlčenlivost,“ pokrčil Daniel rameny. „Nechtěl jsem tě jen využít.“

„Já vím,“ kývl chlapec. „Pokud si budeš přát, můžeme být přátelé,“ nabídnul mu po chvilce a dobalil poslední věci. „Mimochodem měli bychom už jít a vyklidit stany. Nehorázně se těším domů.“

Danny se rozesmál. „Je teprve osm!“

„To ano,“ kývl. „Ale za dvanáct hodin již budeme doma!“

* * *

Den uběhl skvěle, až na tu nepříjemnou chvilku, kdy musel mluvit s matykářem, který se tvářil opravdu nepříjemně. Nakonec z tohoto ne příliš dlouhého rozhovoru vytěžil jen to, že jeho tělo bude opět využito tímto padesáti pětiletým hrubiánem, kterého z hlouby duše nenáviděl. Ale nemohl jinak, platil dobře a on peníze potřeboval!

Celé dopoledne a většinu odpoledne poslouchal debatu mezi Laylou a Kirsten, někdy kolem oběda se k nim přidal již naprosto klidný Daniel. Dorien se omezil na občasné kývnutí, pokrčení rameny či zamumláním nesmyslné odpovědi. tak, jak mu to vyhovovalo.

Nepršelo, což bylo dobře, a výlet se vydařil. Nikomu z nich se nechtělo jet domů, ani Dorienovi, který se ještě před pár hodinami tak těšil do své postýlky.

Takhle se bavil málokdy.

Nicméně na hodinkách mu odbíjela sedmá večerní a před nimi zastavily dva autobusy. Jeden pro ekonomku, druhý pro informatiku. Končil poslední výlet maturitního ročníku.

Dorien se rychle rozloučil s Danielem, s oboustranným přáním, že se zítra ve škole uvidí, a nastoupil do vozu. Sednul si jako včera, před Laylu s Kirsten, které se něčemu hihňaly. Nechal je být. Měl rád, když se jeho milovaní smály. Považoval to za štěstí, že ačkoliv on byl ztělesněný smutek, oni hýřili optimismem a zářili spokojeností. Tak to přeci mělo být.

 Stejně jako včera si zapnul mp3ku a pustil si tu nejkrásnější píseň v celém přehrávači. I´ll be your love od Yoshikiho a pohodlně se opřel o sedadlo. Zavřel oči. Byl šťastný.

* * *

Na zemi kabinetu učitele Matematiky se choulilo drobné, slabé tělíčko, pokryté četnými ranami, které jej smáčely krví. Velké, zelenkavé oči již neplakaly, slz pro tuto stvůru již bylo dost.

Zřítelnice nenávistně pozorovaly muže, který se právě pečlivě očišťoval a začal se oblékat do čistého. Chlapec krátce, nadějně pohlédl ke dveřím. Marně. Byli zamčené a klíč měl učitel v kapse. Do konce dlouhé přestávky zbývalo ještě deset minut a on nebude mít čas se jít ani najíst. Tělo jej bolelo už jen při pomyšlení, že se bude muset pohnout.

K jeho nohám dopadla krabička s vlhkými ubrousky. Rychle po ní sáhnul, otálením se tu nikdy nic nevyřešilo. Snažil se si co nejpečlivěji vyčistit ranky, avšak ty při doteku krváceli ještě více, ještě hůře. Bolest byla ochromující. Vždy k ní byl velmi citlivý.

Nakonec spotřeboval jen tři kapesníčky, víc zvládne doma. Vlastně nezvládne, uvědomil si bolestně, dnes přijede Aoi. Musel rychle vymyslet výmluvu, aby zabránil krveprolévání, tentokrát ne své krve, ale jiných.

Ne, nebál se o učitele, jen o svého černovlasého kytaristu. Svého.. to bylo sporné. On byl přeci jen prostitut.

Natáhnul se pro tričko. Záda zabolela, ale snažil se to nevnímat. Nebyla jiná cesta. Rychle se oblékl, tak rychle, jak jen to šlo. Cítil, jak se do oblečení vpíjí krev. byl rád, že má mikinu. Počká chvíli, než přestane téci a pak si ji přetáhne přes sebe. To bude nejlepší.

„Tak?“ obořil se na něj brunátný, tlustý muž. „Jak si za to přeješ zaplatit tentokrát? Myslím, že žádnou písemku jsme nepsali..“

„Ne,“ zakroutil hlavou. „Hotovostně.“

Hlas měl vyrovnaný, tichý, přemáhal se, aby nevypěnil, avšak to si se svým postavením nemohl dovolit.

Muž vytáhl z kapsy peněženku a hodil na stůl několik papírových bankovek. Dorien je rychle přepočítal, jestli vše sedí. Kývnu a strčil si tisícovku do kapsy.

„Už můžu jít?“ se stále stejným odstupem. „Mám teď hodinu.“

Muž mávl rukou. „Jistě, vím, mám teď u vás hodinu?“

„Ano, pane profesore,“ snažil se přejít ze statusu děvky na studenta. Moc se mu to tónem hlasu nelíbilo.

Muž ukázal na několik učebnic. „Vem to do třídy, přijdu trochu později, musím za ředitelem. A teď vypadni,“ poslal ho pryč z kabinetu a vytáhl krabičku cigaret.

Dorien kývnul, vzal vše do náruče a vyšel ze dveří. Konečně se mohl ulehčeně nadechnout. Rozhlédl se kolem a rychle pelášil do třídy, aby si nikdo nevšimnul jeho zad. Layla s Kirsten na něj, spolu s mikinou a ubrousky čekali na chodbě.

Zakroutil pobaveně hlavou, ale navenek nedal nic znát. Tvář se znovu zahalila smutkem, veškeré opovržení z ní zmizelo. I podrážděnost., nemohl ji projevovat.

Dívky ihned vstaly a vrhly se k němu. „Dori, jsi v pořádku?“ začali jej zahrnovat starostlivými otázkami i doteky. Nikdy nedokázali pochopit, že on o nic takového nestál, chtěl.. chtěl jen být chvilku sám.

„Budu v pořádku. Musím tohle donést do třídy…“ tiše. Kirsten přikývla a spolu se svou dívkou šli spolu s ním do té bíle vymalované místnosti. Většina spolužáků byla ještě na obědě. Díkybohu.

„Donesla jsem ti pár buchet od oběda, tušila jsem, že to nestihneš,“ Kirsten mu položila na lavici papírový sáček se dvěma buchtami. Byli sice suché, ale dívce chutnali. Doufala, že jimi Dorien nepohrdne.

Nepohrdnul.

Když v rychlosti pojedl, aby nabral sílu, hodil přes záda mikinu a z kapsy vyndal bankovky, které dostal. Rychle je uschoval do peněženky. Peníze na tento a příští týden. Mělo by to vydržet a když ne… jeho problém. Teď tu bude Aoi a on nebude moct jít makat. Něco mu říkalo, že jej v případě nouze nenechá umřít hlady.

Přesto tisícovka na 14 dní byla málo. Týdenní dojíždění stálo téměř 400,- a za zbylé peníze si kupoval jídlo, oblečení a věci do školy. Většinou vše vytřískal na jídlo. Jen jednodenní meníčko stálo šedesát korun. Takhle se mohl pořádně najíst jen jednou za týden, jindy žil o rohlících.

Krutá to doba, ve které žil.

Neuvěřitelně se těšil až tato poslední hodina skončí a on uvidí černovlasého kytaristu. Daniel řekl, že s nimi půjde také.

Mezi nimi nyní vládlo celkem dobré „přátelství“ pokud to tak chlapec mohl nazvat. Vídali se a kecali každou přestávku. Možná ve svém zákazníkovi našel i přítele. Nechtěl ve svých závěrech předbíhat, znal jej chvíli přesto mu byl sympatický.

Nikdy jej nenapadlo, že by si s někým, kromě Layly a Kirsten, mohl takto rozumět. Zvláštní, nanejvýš podivné…

Za okamžik měla začít hodina, žáci se začínali pomalu scházet v učebně, sedali na místa a klábosili. Ticho bylo u konce.

Dorien přemýšlel, co bude dnes, kde skončí tento večer, v čí posteli. Nevhodné myšlenky, ale k jeho poněkud nymfomatické povaze se hodily. Navíc, kdo by nebyl nymfoman při pohledu či pouhé myšlence na to tělo?

Nu nic, do večera byla ještě hromada času, není radno o tom přemýšlet, o to víc, když věděl, že tyto krásné večery mají svůj konec. Odjede. Brzo. A on zůstane zase sám. S pochmurnými večery na ulici a přestávkami strávenými v kabinetu matikáře. Inu, někdo má život rockové hvězdy, někdo spodiny společnosti. On patřil k té druhé vrstvě.

Ucítil, jak mu v kapse vibruje mobil.

Rychle pohlédl na hodiny, ještě měl pár minut než Beďar přijde… rychle vyběhl ven a přijal hovor.

„Ano?“ zadýchaně, ani se nepodíval, kdo mu volá. Posadil se na sedačku na chodbě.

Hned z ní vyskočil. „Mluv na mě prosím, japonsky. Co jsi říkal?“ ze sluchátka se ozval dobrosrdečný, veselý hlas kytaristy.

„Aoi! Za chvilku mi začíná hodina, co se děje?“

„Nu..“ kytarista se rozesmál. „Já už stojím před školou. Tvůj otec podcenil mé navigátorské a dorozumívací schopnosti. Před dvěma hodinami mě poslal do terénu s tím, že nemám šanci se sem dostat včas…“

Teď se usmál Dorien. „To je mu podobné. Kde že to jsi? Před školou? Moment, hned pro tebe dojdu, ano?“

„Mhm…“

chlapec vběhl do třídy. „Kirsten?“ dloubnul do hnědovlásky.

„Ano? Co se děje?“ byla trochu zmatená.

„Aoi už dorazil, musím za ním, až dojde Beďar tak mu řekni že sem třeba na záchodě že se hned vrátím, ju?“

Kirsten kývla, ale to už chlapec neviděl, běžel za svou láskou.

„Kde přesně trčíš?“ požadoval od něj ještě vysvětlení.

„Eh jsem ve škole a váš školník se na mě dívá vražedně.. dole hned u vchodu… nevím vypadá to tu děsně…“

Hlas trochu váhal.

„To v celém tomto institutu! Už budu u tebe.“ proběhl krčkem, který spojoval dvě budovy, pak seběhl dvoje schodiště.

Zastavil se až před posledními schody. „Sluší ti to,“ omámeně.

Postava černovláska dole v dívčích, lehce upravovaných šatech a vysokých botách na platformě, se k chlapci otočila a usmála se.

„Tobě taky,“ ozval se hlas ve sluchátku. Dorien trochu zčervenal a típnul hovor.

„Pane Bránský? Já už si ho převezmu, děkuji!“ houkl na obtloustého školníka a kývl na Aoie, aby šel za ním nahoru. Ten začal pomalu vystupovat po příkrých schodech. Šlo to pomalu, kvůli typu bot, které zvolil. Přesto u chlapce byl kupodivu brzo. Natáhl se pro polibek…

„Tady ne,“ položil mu prstík na rty. „Pojď semnou…“

Aoi pozvedl obočí. „Tak já jedu takovou dálku, a ani nedostanu polibek na uvítanou?“ škádlivě, potichu. Ozval se zvonek, začala výuka.

Dori se jemně pousmál. „Věř, že kdybych mohl, tak bych tě na místě znásilnil,“ šeptl k němu a vedl jej do schodů, přes krček ke své třídě. „Nebo spíš se nechal znásilnit…“

„Takže mám naději, že ten polibek dostanu?“

Aoi galantně podržel chlapci dveře. Nyní byli v místě, kde na ně nikdo nemohl vidět…

Zelenoočko skočil muži do náruče a začal jej líbat. Ten kolem něj obtočil paže, aby jej lépe udržel a pomalu si převzal iniciativu v polibku i veškerých ostatních dotecích.

„Tak tomuhle říkám, uvítání…“ zamumlal. Dorien se rozesmál. Tiše, ale přece.

„Dostaneš jich mnohem víc, ale musím jít na matematiku.“

Aoi si povzdychl. „Já vím, máš hodinu. A co tu mám jako dělat?“ pomalu se rozešli, nespěchali.

„Můžeš jít třeba do bufetu, nebo si číst.. nevím. Mám tu pár manhw, ale jsou v češtině. Ostatně ty ani korejsky neumíš, co?“

Muž pokrčil rameny. „Budu se dívat na obrázky…“

Kývl. „Tak dobře. Hele, tam je Beďar.. už musím, sejdeme se v bufetu, ano? A…“

Nestihl domluvit, jeho pohled se setkal s tím učitelovým.

„Pane Sawatari,“ přísně. „Musím vás požádat, aby jste si své zákazníky netahal do školy,“ procedil mezi zuby. Že by záviděl mladšímu a jistě pohlednějšímu soupeři?

Dorien se otřásl. „To není zákazník, pane.“

„Ne?“ muž pozvedl obočí. „A co tedy?“

„Co se děje?“ Aoi nic nechápal, nerozuměl ani slovu. Byl zmatený. Nějak vycítil, že se něco stalo a že to není dobré.

„Nějaký z vašich vietnamských přátelíčků?“ odfrkl si učitel. „Nemáte být náhodou ve třídě?“

„Ano, pane,“ sklopil Dorien hlavu.

„Tak co tu ještě děláte!“

Dorien vrhl po Aoiovi omluvný pohled a vběhl do třídy. Rychle.

* * *

Následujících 45minut bylo pro chlapce jako nikdy nekončící noční můra, plná stresu, strachu a úzkosti. Musel je však přežít. Každá sekunda se vlekla jako hodiny, každá minuta jako týdny a zvonek stále nechtěl osvobodit jeho duši z neustálého pocitu sevření v kleci. Velké, bílé kleci, kde se na vás každý dívá, každý si ukazuje.

Začal se potit a slaná voda začala pálit v jeho ranách, jak stékala po zádech. Snažil se moc neošívat, neupozorňovat na sebe. Přesto, jak moc se snažil, byl několikrát okřiknut. Bolel jej křik, mířený na něj, avšak ani jinému se nesmál. Bolel a ani nevěděl proč. byl to takový zvláštní pocit.

Ještě deset minut. Nekončících deset minut, než zadá domácí úkol a vydá pokyn k úklidu a zvednutí židlí.

Ještě osm minut a uvidí jeho tvář.

Sedm… šest.. pět a ta čtvrtá nechce přijít. No tak, rafičko, zrychli svůj krok! Ale učitel jen zadal další příklad k výpočtu. Vyvolal Adama…

Tři.. dva.. jedna.. tak už zazvoň!

Konečně!

„Židličky nahoru, uklidit a můžete jít!“

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Paráda.

(Karin, 18. 2. 2018 20:28)

Zvláštní ale krásna povídka.

Cože?!

(Helena de Extasy, 8. 6. 2010 10:59)

Ono to nemá pokračování?! *zklamán svěsil hlavu*
A ... je to... hm... no. Psychika hlavního hrdiny mne mate, opravdu nevím, co si o něm myslet a podruhé se mi to číst nechce, i když to bylo pěkné, žádná nudná část. A fajn dialogy.

.....

(Hirotana Naoto, 29. 5. 2010 11:40)

jak to že k tvý povídkám nedokážu vytvořit plnohodnotný komentář a zmůžu se pouze na krátké WOW...
možná to bude tím že mi tvoje povídky naprosto vÿrazí dech...prostě dokonalé...XD