One Last Dance
Nepřemýšlet nad ničím, nikomu a ničemu neukazovat svou tvář. Být skrytý a přitom tak otevřený, neboť všem je souzeno vědět vše, a přesto největší tajemství musí zůstat uchováno. Žít přítomností a ohlížet se do minulosti, hledat v ní vlastní chyby, ponaučení, nenávist a vlastní poklesky v očích jiných. Vědět, že minulost je neměnná, že právě to je její podstata a neptat se: Proč. na tuhle otázku není odpovědi a přesto je všude kolem nás, provází nás každým dnem, každou vteřinou, kterou žijeme.
Beznadějně bloudíš mezi prastarými kameny a nerozhlížíš se kolem. Nemusíš, nechceš, nebo ti to není souzeno, pohlédnout do hlubin času, poznat vše, co v těle a její duši dřímá a dokonale toho využít, všech geneticky daných prostředků svého bytí. Prsty se nedotýkáš kamenů, jen prázdnoty všude kolem, tma jako by byla hmatatelná její doteky čím dál více děsivější, víc, než vědění, víc než pravda, víc než uvědomění si.
Přeci jsi stále toužil vědět, znát. Vlastní povaha každého z nás k tomu vždy směřuje. Vyždímat informace z okolí, toužit po tom, abychom znali odpověď na každou otázku a pak s nimi mohli manipulovat. Jak prastará touha, nyní placená penězi, každá naše znalost je oceněna. Avšak na nás nezáleží jak.
Ztrácíš svou nezávislost. Jsou to okovy, klec klem tebe, která se stále zmenšuje a ty musíš makat a dřít, jen, abys jejímu zmenšování zabránil, nebo je alespoň zpomalil, přestože v hlouby duše víš, že to není možné. Že každá cesta někde končí, že vše má svůj důsledek, každý čin, dokonce i myšlenka, pomocí které si dokážeš vydedukovat souvislosti. Že jsou zkreslené? Nevadí, ty máš přeci radost, že jsi něco dokázal. A klec se stále víc utahuje. To vědění je horší, než viditelná smyčka na krku přímo před popravou. Doufáš… zlomí se mi vaz hned? Snad.. nechceš trpět.
Stále se nerozhlížíš, jdeš jen za svým cílem. Neohlížíš se na kameny, po kterých šlapeš? Jsou to právě ztracené myšlenky, zmařené naděje těch před tebou a jejich chyby, které tě nezajímají. Jsi lepší než oni, stále si to říkáš, lžeš snad a nejvíc sám sobě.
Brzy zakopneš, ale to vědomí tě nemůže zastavit, jdeš dál, bažíš po všem, tiše našlapuješ po kamení Stezky ticha a pomalu si uvědomuješ, pomalu víš. Tohle nikdy nebyl tvůj úkol, nebylo to tvým osudem a ten ti stavěl do života překážky, plné drobných varování, kterým nikdo nikdy nevěnuje pozornost. Ani ty jsi nebyl jiným.
Stejně jdeš dál, nemůžeš se zastavit, nedokázal bys to, viď? My víme, jsme tvými zrcadly. Ptáš se, jestli blouzníš? Jsem blázen, ptáš se… a odpověď nepřichází. Vidíš jen kamenné tváře. Ustupuješ, utíkáš zpátky, než narazíš do mříží. Křičíš, avšak víš, že tvá cesta je u konce.
Tančil jsi poslední tanec mezi kameny.
Plný beznaděje a zoufalství.
Poetismus
(Helena de Extasy, 8. 6. 2010 11:11)